Jakub Pětioký sbíral profesní zkušenosti v Saúdské Arábii

Kladruby - Jakub Pětioký pracuje už téměř rok coby Koordinátor rehabilitačního servisu pro pacienty se získaným poškozením mozku a vedoucí Komplexního centra robotické rehabilitace v Rehabilitačním ústavu Kladruby.

 Jeho cesta do tohoto špičkového pracoviště byla ovšem poměrně zdlouhavá a spletitá. Svou profesní kariéru odstartoval studiem Fyzioterapie a následně Fakulty tělesné výchovy a sportu v Praze, kde pracoval na projektu monitorování parametrů sportující paralympijské populace vozíčkářů z hlediska sledování údajů, jaký má dlouhodobý sport vliv na jejich kardiovaskulární výkonnost. Navíc, aby si zlepšil jazykovou vybavenost, odcestoval po ukončení vysoké školy do Anglie, kde kromě studia angličtiny i příležitostně pracoval.

„Po návratu domů jsem začal pracovat v občanském sdružení Kontakt bez bariér, kde jsem se věnoval nejen tréninku paralympijských sportovců, ale zapojil jsem se i do extenzivního programu pro dětské klienty a dospělou populaci zdravotně postižených," uvedl Jakub Pětioký s tím, že ze začátku šlo hlavně o pacienty po poškození míchy, po poranění páteře. Následně, jak se program rozrůstal, se začal věnovat i pacientům po poranění a poškození mozku a dětem s mozkovou obrnou, a vrozenými a získanými vadami mozku.

Poté nastoupil do nemocnice na pražských Vinohradech, na oddělení rehabilitace, což vnímá jako velmi cennou zkušenost. Podle jeho slov šlo o velmi kvalitní pracoviště se špičkovým týmem odborníků, kde Jakub Pětioký načerpal zkušenosti, které mu z nezdravotnického prostředí chyběly. V té době se začala v jeho hlavě formovat vize selektivně orientované rehabilitace a vycestovat za prací a za novými zkušenostmi do ciziny. Konkrétně do Saúdské Arábie.

Co bylo startérem k vaší dráze fyzioterapeuta?

V rodině už jednoho fyzioterapeuta máme. Tak možná i to byl důvod. Věděl jsem tedy, do čeho jdu, a práce s lidmi mě baví. Navíc mne lákala možnost nefarmakologické intervence léčby člověka. Tedy, kdy je člověk sám zodpovědný za terapii.

Začínal jste v občanském sdružení Kontakt bez bariér. Co vám to dalo?

Poměrně hodně mne to profesionálně ovlivnilo, protože jsem viděl, že člověk je schopný dosahovat terapeutické výsledky i v nestandardním zdravotnickém prostředí. Položil jsem si otázku: „Léčím proč? Protože léčím, versus léčím, abych měl výsledek, který potřebuji vidět." A pokud toho výsledku dosáhnu, zvolil jsem správnou metodu. Jestli se nedostaví, musím změnit postup.

Jak jste se do Saúdské Arábie dostal?

Ta nabídka přišla náhodně, když jsem viděl inzerát, že jedna společnost nabízí zprostředkování práce zdravotníkům v zahraničí. Trvalo to tři roky. Člověk musel neustále dokládat nějaké dokumenty, získávat nejrůznější osvědčení a doporučení. To se mi nakonec v roce 2005 podařilo a dostal jsem se přímo do Rijádu. V podstatě do jediné velké rehabilitační nemocnice na střením východu.

Jaký to byl pocit?

V té době, když se tam člověk dostal, neuvědomoval si v podstatě hodnotu toho zařízení. Říkal si, jsem z České republiky, z velmoci v oblasti rehabilitace, tudíž všechno znám, všechno vím, dělám to lépe než ostatní. Ale musím přiznat, že po roce jsem tento pocit značně přehodnotil. Zaprvé jsem měl velké štěstí, že jsem pracoval přímo na oddělení pro pacienty s poškozením mozku, po mrtvici a s kraniotraumaty (poranění hlavy), což v českém prostředí není běžné. Spíš se jedná o nahodilá setkání. Takže to byla velká dřina, ale i neocenitelná zkušenost. Setkal jsem se tam s postižením, s kterým se v České republice člověk nesetká. Zná ho maximálně z učebnic. Pro mne to byl nerehabilitovaný člověk, ale pro ně běžný pacient. Střelné poranění hlavy, poranění hlavy po bombovém výbuchu, klient po několikanásobné mrtvici, oboustranné mrtvici nebo pacient, který s tímto postižením přišli po několika letech.

To byl jediný rozdíl mezi zdravotnictvím u nás a tam?

Ne. Tam fungoval americký systém, kdy člověk musel na začátku říct, jaký bude výsledek, jak bude postupovat, aby se k onomu výsledku dostal, a jak dlouho to bude trvat. To jsem z Čech neznal. Tady to bylo systémem, zkusíme a uvidíme. První rok byl krušný. To jsem vařil z vody a koukal se na ruce kolegům. Na začátku to byl odhad všeho. Výsledku, postupu, doby trvání. Ale postupem času se to měnilo v seriózní klinický protokol.

V Riádu jste se věnoval pouze kranio pacientům. Tady tomu tak nebylo?

Tito pacienti tady také jsou. Ale nejsou koncentrovaní na jednom místě. Jsou umístěni v různých zdravotnických zařízeních. Ne že by byli všichni na jednom místě. A to byl ten zásadní rozdíl. V Čechách jsem měl jak spinální (poranění páteře, míchy), tak kranio (poranění hlavy) pacienty.

Říkal jste, že velkou roli tam při léčbě hrála i politika?

Ano. Kromě zaměstnavatele, který chtěl vidět výsledky, tam byl i politický vliv. Zahraniční pracovníci, jako třeba já, dostávali komplikované pacienty, kteří z politických důvodů nechtěli být léčeni lokálními terapeuty. Terapeut dostal pacienta a ten se musel za každou cenu zlepšit. Byl zodpovědný za výsledky, musel stanovit design terapie a pracovní postupy. Měl velké pravomoce, ale i zodpovědnost. Tady to je spíše na lékaři, terapeut je spíše v podružné roli. Bohužel se na tom podílí i systém vzdělávání, kdy terapeuti nejsou zvyklí na kritické klinické uvažování a odpovědnosti za terapii.

V čem jste ještě shledal odlišnost?

Tady je zvykem preferovat spíš soukromí. Pouze fyzioterapeut a pacient. Uzavřená společnost, tlumený hlas. Tam to bylo naopak. Fungoval tam takzvaný open space, neboli otevřené cvičebny, kdy je v jedné cvičebně více pacientů. Za prvé to ty pacienty motivuje, terapeuti mohou ihned konzultovat postupy v terénu u pacienta, klienti nemají prostor odvádět pozornost od terapie, a hlavně je to motivující prostředí přímo pro pacienty, kdy může vzniknout i určitá soutěživost, která pomáhá ke zlepšení výkonu. V Kladrubech se snažíme tento princip uplatňovat a tímto způsobem i edukovat pacienty o jiném způsobu terapie.

Zmiňoval jste se, že v Rijádu se dali pacienti rozdělit do tří skupin. Můžete to přiblížit?

První byli klienti, jejichž léčba byla hrazena z nadačních fondů, z fondu královské rodiny a podobně. Druhá, kdy měla rodina peníze nato, aby svému příbuznému zaplatila nadstandard, a třetí, kdy náklady kryla pojišťovna. Základ a konec. Ale ono to není vždycky o penězích. Pokud je klient se základní úhradou na stejném pracovišti, má tedy stejné zdravotníky a pomůcky a dokáže se v těch základních úkonech zlepšovat, může skončit jako ten s penězi. Pokud by ale potřeboval intenzivnější nebo delší péči, tak potom to rozdíl je. Měl jsem jednoho klienta, náčelníka jemenského kmene, kterého postřelili v rámci atentátu z bezprostřední blízkosti z armádní pušky. Poranění hlavy bylo devastující. Byl kompletně upoután na lůžko, kdy měl enormní ztuhlost těla, takže se mu nedala ani ohnout končetina. Ale protože patřil mezi klienty s neomezeným rozpočtem na léčbu, po půl roce se nám ho podařilo posadit. Za rok postavit, kdy byl s chodítkem schopný chůze, a rozmluvit. Po roce a čtvrt, když jsme ho propouštěli, jsem pochopil, že nic není nemožné.

Jak dlouho jste v Saúdské Arábii působil?

Téměř šest let. Poprvé pět let, kdy jsem se do Čech vrátil s představami, které se nerealizovaly. Takže jsem se tam zase vrátil. Ale tentokrát už na soukromý kontrakt, cíleně za jedním pacientem.

Proč jste tam tedy nezůstal? Říkal jste, že v té době jste měl tolik nabídek, že jste si mohl klienty z královských rodin vybírat.

Kvůli dětem, byly malé a to nešlo, kvůli rodině a kvůli tomu, že jsme s manželkou patrioti.

Zvažujete, že se někdy do Arábie vrátíte?

Když jsme se vrátili podruhé, seznámil jsem se s představiteli vojenského nadačního fondu REGI BASE, s kterým do této doby spolupracuji, a současně mi přišla nabídka z Kladrub, kde chtěli vybudovat program pro pacienty s poškozením mozku. Takže mám ideální podmínky pro práci, která mne baví. Takže nemám nejmenší důvod. Ale třeba někdy v budoucnu to nevylučuji.

To byla z Kladrub docela velká výzva.

To ano. Největším úkolem bylo přetransformovat rozpočtovou terapii středního východu do Čech tak, aby to alespoň z části pokrývala úhrady z pojišťovny a ta intenzita rehabilitace byla účinná. A to se díky vedení ústavu podařilo. Pokud by totiž tito pacienti neměli nadstandardní péči, šli by zdravotně nebo funkčně rychle dolů nebo by se u nich velmi rychle dostavily sekundární následky. Je důležité a poctivé zmínit nutnost zapojení rodinného příslušníka, nebo nějakého blízkého člověka, který bude s pacientem i po odborných rehabilitacích pracovat dál, aby měl intenzivní a specializovaný program smysl.

Kolika lůžky v kranio programu disponujete?

Na intenzivní program máme dvacet lůžek, ale kranio pacientů je tady daleko víc.

Pokud se nepletu, byl jste u zrodu Eksoskeletonu. Je to tak?

REGI Base měl robotiku, s kterou měl určité plány. A já jim dokázal díky zkušenostem z Arábie a Evropy dát konečnou podobu. A právě díky nadačnímu fondu REGI Base jej Kladruby, zatím jako jediný rehabilitační ústav v ČR Kladruby vlastní. V Evropě jich je pak jen několik kusů. No a asi před dvěma měsíci se nám podařilo získat opět přes tento vojenský nadační fond robotický polohovací stůl, který je pro velmi těžké pacienty se získaným poškozením mozku. Těch je v republice sice několik, ale ten náš je nejnovější verze.

Máte se v Kladrubech ještě čemu přiučit?

Určitě ano. Kladruby mají dlouholetou historickou zkušenost s pacienty se získaným poškozením mozku. Takže já předávám zkušenosti, které jsem načerpal v Saúdské Arábii a naopak získávám zkušenosti od svých kladrubských kolegů. A právě tím, že se vzájemně doplňujeme, může být naše práce hodně efektivní a účinná. A samozřejmě k tomu přispívá i velmi kvalitní robotika, kterou tady máme. Přišel jsem do prostředí, které bylo pro kranio program ideálně připravené. Vynikající lékařský, sesterský i rehabilitační tým.

Přesto. Nemrzí vás, že jste z Riádu odešel?

Mně se to prostředí líbilo, a po profesní stránce jsem tam měl neomezené možnosti. Odcházel jsem v době, kdy jsem byl lékařským ředitelem ambulantní rehabilitační kliniky s kapacitou 250 pacientů. Nic méně to pouto k domovu bylo silnější. A také jsem viděl, že lidé, kteří tam zůstali, se na určité hranici zastavili. Dosáhnete určitého postavení a pak už se nemusí snažit. A my s manželkou jsme si to uvědomovali, tak jsme se vrátili.

Takže vaše žena je také fyzioterapeutka?

Ano. Nastupovali jsme do Saúdské Arábie společně. Já jsem se specializoval na dospělé, ona na děti. Byla v týmu, který na středním východě zaváděl českou hiporehabilitaci. Byla jednou z prvních vyškolených terapeutek, která na středním východě začala tuto terapii praktikovat.

Kromě Saúdské Arábie, jste pracoval ještě někde jinde?

V rámci studijních stáží jsem měl možnost nabrat zkušenosti v Izraeli, Belgii, Norsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku.

Jak dlouho se fyzioterapii věnujete?

Osmnáct let.

Dá se spočítat kolik kranio pacientů vám prošlo rukama?

To ne. Kranio se dají počítat na stovky, spinální asi podobně.

Je něco, co v tomto rozhovoru nezaznělo a rozhodně by mělo?

Moc bych chtěl poděkovat Kladrubům, že umožňují rozvoj tohoto intenzivního programu pro pacienty s těžkým získaným poškozením mozku. Pro mě je to splnění profesionálního snu. V cizině jsem si říkal, kdyby to šlo i u nás a ono to díky Kladrubám jde.

VIZITKA

- Jakub Pětioký se narodil před devětatřiceti lety.
- Pochází z Prahy, kde vychodil nejen základní školu, ale vystudoval i strojní průmyslovku. A jak říká, technické vzdělání zásadně ovlivnilo jeho vnímání rehabilitace, následné péče a řešení některých pracovních problémů.
- Představa, že by skončil v továrně nebo u rýsovacího prkna ho nijak neuspokojovala. Rozhodl se tedy zkusit studium na strojírenské fakultě Českého vysokého učení technického, kde se chtěl věnovat bioinženýrství.
- Ale ani tato cesta nebyla ta pravá. Hledal proto další možnosti svého uplatnění. Ty nakonec našel coby fyzioterapeut.
- Bezmála šest let pracoval v Saúdské Arábii.
- Je ženatý, má dvě děti.
- Mezi jeho koníčky patří práce, jeho dvě malé dcerky, a když zbude čas tak sport. Volejbal, jóga, aikido, potápění, běh na dlouhé tratě, a v Saúdské Arábii začal dělat triatlon, což prý bylo na poušti zajímavé.

Článek byl zveřejněn se souhlasem Benešovského deníku, autor: Martina Křečková